Véna našel kus leduStoly se celý víkend prohýbaly pod spoustou jídla a pitíBlíží se půlnoc a šampaňské už nejde udržet zavřené......a je to tu - Nový rok / nový rok 2005Kolik zábavy se dá užít s dlouhou prskavkou......ve dvou se to lépe táhne......osmička na závěrKuduk ve vlakuNeo ve vlaku

Tohoto Silvestra jsme se rozhodli, mnozí poprvé, strávit bez dozoru rodičů. Teda vlastních rodičů. Jak už se stává zvykem, sešli jsme se na Hlavním nádraží u 1. homelesssloupu zleva. Zastávkovým vlakem (zastávkový vlak=vlak, který staví v každém poli) jsme už po hodině dorazili do Čerčan, kde na nás čekalo taxi. Moje a Ireniny vize o tom, jak se všichni, tzn. 10 lidí a pan Dvořák, vlezem do auta, se najednou zdály býti velmi odvážné. Po střízlivé úvaze jsme se nakonec rozdělili na dvě poloviny. Obě byly postupně odvezeny do pustin, naprosto mimo moderní civilizaci s 220 V v zásuvce, u Přestavlk, kdy první byla vydána na milost a nemilost Ivině náladě.

 

Ta se ukázala naštěstí pro všechny dobrá a Iva nás dovedla do našeho budoucího dočasného působiště. Dostalo se nám ještě přivítání paní domu maminky Dvořákové a pak hurá zhodnotit Ivinu a Pavlovu snahu chatu uklidit a „vyzdobit“; ta se opravdu neminula účinkem, jistí lidé si hráli s konfetami a balónky ještě hodně dlouho... Usadili jsme se do pohodlných křesílek, případně na pohodlné polštářky, a čekali... ...na oběd. Ještě před tím se stůl z ničeho nic ztratil pod metrovými nánosy jídla a různých barevných tekutin. K obědu byly špagety se sýrem, teda spíš sýr se špagetami (před kterým nám pan Dvořák nemohl odpustit aperitiv), po kterém jsme padli zpátky do měkkých křesílek a polštářků. Po čase jsme se ale kupodivu hromadně zvedli a odhodlali k odvážné odpolední procházce. Už když jsme vystrčili paty z domečku se na nás začala lepit smůla (ze začátku jen obrazně...)-Ivina speciální branka se odmítala pod rukama Tomáše a jiných „techniků“ z budoucího povolání otevřít.

 

Naštěstí přišla Iva a rychle si s ní poradila... Offroad z kopce se sklonem cca 100°; dobře, možná jen 45° (Neo a Lukášem to měli výrazně lehčí; nespočetněkrát si tuto trasu vyzkoušeli při minulé návštěvě tohoto rekreačního zařízení; pokoušeli jsme se o hru české plácané a míč je kulatý...) jsme se vydali k potoku (Iva říkala něco o Sázavce, ale moc jí nevěřim...) a podél něj k Sázavě (to už byla ona určitě..).

 

Po cestě si ale naši bratři nemohli nechat ujít závody k tááámhletomu stromu, a tak jsme chvilku čekali na Lukáše, Nea, Kuduka a Šneka, kteří si dokazovali své schopnosti.

 

Mezitím se zbytek schoval za rozcestím a protože v „závodící“ skupince nebyl nikdo, kdo to tam znal, předpokládali jsme, že se ztratí... :-) Přitom jsme zkoumali led na břehu Sázavy a také tak trošku odvahu... Pak Véna přišel na další zábavu- nošení a rozbíjení velké kry z ledu... Část se posléze (po šťastném shledání) vydala po velmi kluzkých kamenech podél jezu dál, ze zcela praktických důvodů, protože další oblíbenou zábavou „pánské“ části naší výpravy se stalo házení kamenů na jez. Na šikmé betonové ploše se většinou zastavily (kameny) a tak se je (kameny) dalšími (kameny) pokoušeli (původci všech kamenů na jezu) sestřelit. Až jich (kamenů) byl nakonec plný jez... (a jestli neuplavaly, tak tam leží dodnes :-) )

 

Pak jsme se vydali dál po těch kluzkých kamenech (proč jít po cestě, žejo?) (=proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?), pak nějakou trávou, až jsme na tu cestu fakt došli. Další smůla se na nás „nalepila“ v podobě lovu divočáků. Když jsme slyšeli rány ozývající se snad odevšud (ta ozvěna..), nebyli jsme si zrovna dvakrát jistí správností cesty „Roklí“ nahoru. Nakonec a díky bohu jsme se živí dostali až do polí nad sázavské údolí. Kluci začali řešit svoji budoucnost- jak jejich děti budou chodit do vlčátek (všichni kromě Kláry se výborně bavili... :-) ) a Iva nám vyprávěla strašidelný příběh o začarované hrušce do které uhodil hrom (nebo blesk?) a o vzteklém černokněžnickém psu, který se jí záhadně zjevoval, aby ji vyděsil. Když jsme přicházeli k chatě, přišel na řadu další závod, tentokrát mezi Lukášem, Neem, Ivou a mnou. Šlo o to, že kluci přešli odbočku a vybrali si hůř schůdnější cestu než my, inteligentní dívky, kteréžto jsme zvolily cestu lepší. Celý závod vyvrcholil pádem (krásnou rybičkou) Lukáše s „dojezdem“ 15cm od branky a vítězstvím Ivy...

 

Vyčerpaní jsme zase využili pohodlí a kecali. Teď si nějak neuvědomuju jestli jsme vůbec večeřeli, jen mám pocit, že nám někdo neustále podstrkoval těstovinový salát, nepochybuji o tom, že vynikající, ale naše žaludky na to nějak už neměly. Časem jsme si dali double verzi Jungle speed, Carccassone, ale stejně jsme časem neodolali touze si zazpívat a zpívali jsme a zpívali...Možná taky proto, že celý večer se popíjel džus, dobrovolníci i s meruňkou. Většinou v poměru 1:5. A protože Iva hrála na kytaru, míchal jí tento povzbudivý nápoj Tomáš, který poměr časem upravil na 1:1. Iva pak tvrdila, že to poznala, nicméně toho vypila litry... :-) Jen na Večerníčka se zapomnělo, příští rok to napravíme :-) Po písničkovém maratonu (sportovec by běžel normální maraton kratší čas, než my jsme zpívali) jsme sešli dolů k paní a pánovi domu, vyčkali na přípitek a po památné větě „Skauti ke skleničkám!“ si připili „na to že vůbec jsme“. Po několika přídavcích šampaňského jsme se přioblékli a šli ven. Pan Dvořák obstaral ohňostroj a tak jsme si chvilku ničili uši a zároveň se kochali krásnými kreacemi uhlíků a jiskřiček ve vzduchu. nakonec jsme zapálili obrprskavky a pokoušeli jsme se o efektní, avšak v mém případě životu nebezpečné efekty, např. točení prskavkou do kruhu a posléze do osmičky.

 

Nesměla chybět ani novoroční procházka, vydali jsme se do polí. Obešli jsme si pěkný kruh, řešili zajímavá témata... Také jsme si zakřičeli aby se nám ulevilo; musím uznat, že účinek to mělo více než 100% :-) Většina pak odešla zpátky do domečku, ale Tomáš, Lukáš, Kuduk a já jsme si dali ještě jedno kolečko v protisměru. Jediný duchapřítomný, kdo měl u sebe mobil, byl Kuduk. (P.S. Ať žije bahno!) Mezitím jsme my v chatě řešili, kde máme zbytek. Dokonce jsme chtěli mobilovat, ale mobily Ireny, Tomáše a Lukáše se nacházely v chatě. Čili nám nezbývalo nic jiného, než zavolat Kudukovi, což se kapku minulo s účinkem. (Já sice zastávám názor, že sdělení, že to jdeme ještě jednou stačí, ale zjevně jak komu) Tomáš už měl tou dobou takovou „přátelštější“ náladu... :-)

 

Když jsme se vrátili do domečku i my, ještě jsme si chvíli povídali a pak jsme my chytřejší odešli spinkat. Bohužel jsem se musela snížit k tomu, že jsem jedno místo na spaní ze svých tří přenechala Vénovi. Následně jsme my, ti co chtěli spát, byli neustále buzeni těmi, kdo ještě celou hodinu a půl rozebírali vztahy ve středisku a naše rádcovské povinnosti. Asi o půl páté (!!!) šli konečně i oni spát.

 

Ráno nás probudily dvě rány. První byla od Kuduka, těžko říct, o co se praštil, jen do toho byla slyšet kytara a hlasité „AU“. Druhá rána byla od Ireny. Hlavou se praštila o snížený strop (hezky dutě to zaznělo... :-) ) a následné „AU“ bylo samozřejmostí... (bolelo to)

 

Postupně jsme se pak přesunovali do místnosti s gaučem a měkkými křesly, někteří tuto fázi vynechali a odešli rovnou na snídani... Rodiče Dvořákovi byli tak laskaví a rozpekli nám k snídani houstičky, Iva mezitím vytvořila kakao. Po snídani nás samozřejmě čekala naše oblíbená činnost – sezení a kecání. Tentokrát jsme to obohatili o otravování Kláry s Arabem, přes které jsme si s Kudukem pinkali balónkem (popř. balónky), které nám bohužel Véna bral, nebo případně Neo, který si ze světle modrého udělal polštářek. A když tak nad tím přemýšlím, tak jsme tam tak seděli a seděli... Pak byl oběd (další jídlo), který někteří z nás jednoduše sabotovali z důvodu již plných žaludků. Teď mi Irena tvrdí, že byla sekaná s bramborovou kaší, ale moc jí nevěřim, taky tam nebyla.

 

A potom jsme zase seděli a kecali, zhodnotili naprostou většinu CDček, které tam Iva s Pavlem měli, až jsme nakonec usoudili, že si sbalíme. Měli jsme vyhlídnutý vlak z Čerčan, a proto jsme se museli vydat na cestu s mnohahodinovým předstihem. On ten předstih nebyl zas tak mnohahodinový, jak by se na první pohled mohlo zdát, byla to přesně 1 (slovy jedna) hodina. Iva nás cestou v zájmu zkrácení protáhla nejedním bahnem a nakonec jsme přišli v 16:25 na nádraží a v 16:27 odjížděl vlak (ten náš...).

 

Já bych teda neřekla, že jsme tam byli už v 16:25, ale to je detail... :-) Ve vlaku jsme se usadili do skoro soukromého kupé (ve vlaku bez kupé) a mohli tudíž dle libosti dělat ostudu. Kromě průvodčí nikdo nebyl svědkem, ještě ke všemu my přece nikdy ostudu neděláme. Ale i tak jsme po hodině do Prahy dorazili.

 

No, my jsme sice do prahy fakt dorazili, ale Irena zapomněla zmínit, že ve vlaku se Kuduk a Neo věšeli za nohy za síťku na věci... (ale tu ostudu dělali jen sobě..) na Hlavním nádraží jsem se rozloučila, jela jsem někam úplně do háje (ba ne, Háje jsou na druhý straně tohohle metra...). Než Klára odjela, tak se s námi stihla rozloučit ještě jednou, nakonec totiž přecejen zvítězilo rozhodnutí, že pojedeme přes Vltavskou, jediný, kdo to bojkotoval, byl Tomáš, který odmítl navštívit Bílou Horu a vydal se 9 do Řep. Dochází papír, takže stručně: mé zážitky končí na Hládkově, kde jsem se rozloučila, vystoupila, zatímco ostatní pokračovali na BH. Za sebe, tohle byl můj nejlepší Silvestr :-)

 

Jo, Silvestr to byl fakt úžasnej a za rok jedem zas! (P.S. A zazpíváme si Večerníčka... :-) )