Památeční kartičkaTakže jak jen se to událo. No napadl sníh, hodně sněhu, hafo sněhu a to byl pro nás signál nažhavit lyže, naplnit termosky jakoukoli teplou tekutinou, protáhnout svaly a mohlo se jet. Opět se celé osazenstvo rozpadlo na tři tábory. Samozřejmě že Ti s největší dávkou rozumu šly na sjezdovky, zatímco Ti blázni vedeni Kudukem,což vypovídá už samo o sobě, si daly do těla přes dvě desítky kilometrů. Zbytek šel bobovat. No asi hodinu před zavřením sjezdovek jsme se chytře sešli s touhou usednout v nějaké mírumilovné hospůdce a zahřáti se třeba čajem a naplnit naše prázdné žaludky. Jenže nic podobného se nekonalo. Zjistili jsme, že nejsme jediní s podobným úmyslem a tak jsme naprosto neromanticky skončily u bufetu na parkovišti . Později se ukázalo, že těsně vedle nás je moc přítulná halda sněhu, o čemž se postupně přesvědčili všichni z nás, za Čmelákova pobaveného výrazu. Jak už to bývá, když jsme se dokopali až na hory, museli jsme se přesunouti i nazpátek.To už probíhalo v poklidné atmosféře s vidinou útulného domova a teplé večeře. Tedy ehm jak pro koho. Mě čekal zběsilý útěk na Klamovku , kde se konal koncert Jungadry :-) Ale to už je jiný příběh. Za příplatek ráda povím :-)