Na letošní ročník se nás opět vypravilo poměrně hodně: Pavel, Véna, Kuduk, Šnek, Irena, Arab, Klára, Dědula a Tomáš. Někteří z nás jeli poprvé, a tak byli plni očekávání. První co nás letos překvapilo byla opět vysoká účast, a tak jsme si hned všichni zahráli frisbee (tedy spíš jsme si házeli několika talíři v ohromném kruhu), přičemž nám byly na ruku napsány rozlišovací znaky - číslo+písmeno a to ještě v rozličných barvách (červená, modrá, zelená a černá). Následovalo několik seznamovacích her při kterých jsme se navzájem představovali. Následovalo hromadné frisbee, tentokrát již plnohodnotné, ale byl to docela chaos. Ještě jsme si také stihli odsouhlasit hromadné focení, což mělo v budoucnosti dost nečekané následky. Po první hromadné fotce přišla na řadu dost brutální hra. Ve skupinkách rozdělených podle barev jsme byli svázáni do jednoho chumlu a bylo nám oznámeno, že takto musíme dojít na blíže neurčené místo. Tak jsme se v doprovodu několika průvodců, kteří bránili našemu pádu do hlubin, vydali vstříc noci. Během velmi namáhavé cesty každý zpočátku nadával (ti uvnitř na hrozné horko a špatný vzduch a ti venku na zařezávající se provaz), ale časem všichni rezignovali a nakonec šťastně doklopýtali do cíle. Někteří však utrpěli ztráty, tak například Pavel přišel o podrážku u boty, a tak zbytek víkendu prochodil v zapůjčených botách. Následně jsme se vydýchali a byli speciálním systémem, kterému nikdo z nás neporozuměl rozděleni do ještě menších skupin (asi tak po šesti) a měli jsme za úkol vymyslet nějaký film, který bychom chtěli vidět, jelikož půjdeme do kina. nikdo tomu sice moc nevěřil, ale všichni něco vymysleli. Po několikrát přerušeném běhu potemělým městem jsme skončili na fotbalovém hřišti, kde nám bylo oznámeno, že kino nefunguje, a tak si námi vymyšlené filmy zahrajeme navzájem sami. A tak začala reprodukce rozličných filmů v našem podání od Titanicu přes hledá se Nemo až po večerníček Jak pejsek a kočička pekli dort. Následoval další běh ke klubovně, kde následovala další hra. Všichni jsme vytvořili hada a píďalčím pohybem jsme se měli dostat až ke klubovně. Vzhledem k tomu, že jeden konec našeho hada byl poněkud hloupější, do klubovny jsme nakonec jak jinak než běželi. Po krátkém meetingu jsme ulehli, aby jsme mohli být za tři hodiny vzbuzeni na další hromadnou fotku. Po opětovném ulehnutí nám zbývalo do rána jen trocha času, a tak všichni urychleně usnuli.
Po brzkém ranním budíčku a rozřazení do teamů jsme se vydali na ranní běh a rozcvičku doprovázenou další hromadnou fotkou. Po té nás po skupinkách zavedli do podzemí, kde jsme se museli zorientovat, dostat se vyznačeným východem ven a dostavit se na místo, kde nám byla konečně vydána snídaně. Následně jsme se odebrali na hradby, kde začala naše brigáda. Jak se již během večera stalo tradicí v mojí skupince nechyběl Šnek a Čert, což zaručovalo neutuchající zábavu a hlavně debatu. Mám pocit, že jsme toho víc nakecali než udělali. No rozhodně jsme se nepředřeli a jako první byli na místě, kde se vydával oběd. Po chutném obědě následovala další hra. Sedli jsme si do malých kroužků a jeden pronesl: "Ahoj Pepo", druhý měl odpovědět: "Co je Pepo?" a první mu řekl: "Pošli to Pepovi." a vše se opakovalo. Když to někdo zkazil stal se z něj Tik, později Blik a nakonec Šok. Vše bylo zpestřeno ještě tím, že ke každému jménu náležel nějaký pohyb - k Tikovi např. kývání hlavou. Pravda připadal jsme si jak v blázinci. Následující hra probíhala ve městě, kde jsme rozděleni na dvě poloviny měli z území soupeře nosit PET láhve, ve kterých se nacházelo něco, čemuž nikdo nerozuměl. Háček byl v tom, že láhev musel nést určitý počet lidí. Další problém byl v tom, že každý měl na sobě třímístné číslo, které když soupeř přečetl, byl člověk mrtev a musel se jít oživit. V této hře byli dost výrazně znevýhodněni lidé jako já, kteří na dálku vidí velké nic a brýle mají pro jistotu doma na stole. Hru nám zpestřila poměrně vydatná jarní přeháňka a také přítomnost místních domorodců, jejichž děti někteří využívali při průzkumu terénu. Po skončení jsme se vrátili zpět k hradbám, kde proběhla tradiční hra - padání do náručí. Po téhle zkoušce odvahy a důvěry jsme se měli připravit na podzemní část hry. Někteří ani po obdržení informace, že nepůjdeme do nepřístupných částí, neuvěřili a obuli si holinky, čehož zanedlouho velmi litovali. V podzemí probíhalo několik her a to v různě rozdělených skupinkách podle nám neznámého systému (tedy pokud nějaký existoval). I přesto se stalo téměř pravidlem, že jsem byl ve skupince já (Tomáš), Šnek a Čert (což nikdo z nás nechápal a časem i proklínal). Přenášení jídla mezi vesnicemi, plnění nejrůznějších úkolů jako například transport zraněného, vedení slepého nebo poznání poslepu zvířete ukrytého na konci provazu (v našem případě to začalo hadem, pokračovalo přes hada s ušima a ocasem až ke zdárnému konci v podobě krávy). Vyvrcholením byla hra, při které jsme byli jediní přeživší na zemi a museli v podzemí přežívat dlouhou dobu a řešit imaginární problémy (zvolení vůdce, získávání potravin...). Když jsme se celí zmrzlí vrátili na povrch následovala veselá hra na psychiatra, který měl uhádnout naší nemoc = systém odpovědí na jeho otázky (např: člověk odpovídal na minulou otázku, všechny odpovědi začínaly na stejné písmeno...) Následoval běh do klubovny, hromadná fotka (další z mnoha) a vytoužený spánek.
Následující den jsme byli probuzeni na poslední hromadnou fotku, po které většina z nás, kteří nespěchali domů ještě ulehla do spacáků a chvíli spala. Po chutné snídani jsme sbalili svých pět švestek, pomohli s úklidem a odebrali jsme se v předstihu na vlak, abychom ještě stihli navštívit cukrárnu u nádraží. Jak jinak než s Čertovou společností. Po chutné svačince-obědu jsme zakoupili lístky a nasedli na vlak. Většinu cesty jsme strávili tradičně s Čertovou společností a tím pádem za neutuchajícího rozhovoru. V podstatě v poklidu (až na vysazené dveře do kupé) jsme dojeli do Prahy, kde se každý vydal domů.
Závěrem bych chtěl říci, že to bylo docela povedené, až na to, že jsme se nedostali do brutálnějšího podzemí. Nešvar, kterého jsem si všiml byl ten, že se organizátorům povedlo každou poměrně jednoduchou hru vysvětlit tak složitě, že ji téměř nikdo nechápal (nevím zad tomu tak skutečně bylo, ale takové je mé zdání). Nicméně to byl hezky strávený víkend a už se těším na další ročník.
Spousta fotek na adrese www.jaroskauti.org.