aneb reprezentace pražského skautingu v náchodském kraji
Po tradičním hromadném odhlašování jsme se odvážili jet na Dobráč jen čtyři bělohorští stateční. Na nádraží v Teplicích nad Metují jsme se zbavili krojů a vydali se vstříc Dukelskému průsmyku, kde se v následujících dnech odehraje jedna z nejkrvavějších bitev druhé světové války. Ze Sovětského svazu jsme si však přivezli četná zranění a nemoce, což nám poněkud znepříjemnilo výstup do tábora. Ti šťastnější z nás měli jen zlomené nohy či vši. Hůře na tom byli ti, kteří o nohu úplně přišli či byli popáleni na celém těle o úplavici a slepotě ani nemluvě. Zbytek spolubojovníků měl na určitém úseku cesty takto indisponovaného vojáka transportovat. Za nejrychlejší transport dostala četa proviant navíc. V táboře všichni velmi rychle ulehli do právě postavených stanů, aby mohli být za hodinu probuzeni. Naskytla se totiž jedinečná příležitost získat tajné německé dokumenty. Partyzáni nám odvysílali souřadnice německých pozic, kde se tyto dokumenty nacházely. Čety se proto ihned vydaly do blízkého okolí tábora tyto dokumenty ukořistit. Po úspěšné misi jsme za stálého žvanění hlídek usnuli v očekávání dalšího úkolu.
Po snídani jsme na sebe navlékli všechno své oblečení, které jsme si s sebou přivezli, jako kdyby byla tuhá sibiřská zima. Vzhledem k zavšivenosti naší jednotky jsme však museli všechno oblečení odevzdat k vyčištění. Následně vytvořili velitelé tábora na náměstíčku obrovskou hromadu všeho našeho oblečení a naším úkolem bylo najít všechny své svršky. Asi největší problém byl s identifikací skautských šátků a krojů. Po odvšivení jsme se vydali vyplenit blízkou vesnici a odměnou byl každé četě jeden kohout, který byl současně s brambory a mrkví součástí našeho oběda. Každá četa (kromě té mé třetí) kohouta zabila a začala připravovat oběd. Během vaření jsme měli plnit další úkoly spojené s výcvikem a fungováním tábora. Mezi ty lehčí patřila příprava dřeva do kuchyně na čas následovaná škrábáním brambor a hledáním ingrediencí pro vaření. Mezi složitější úkoly patřila výroba vlajek, příprava scénky pro večerní vystoupení a v neposlední řadě také tréninkem šifrování v morseovce. Vše kromě scénky se třetí četě dařilo velmi úspěšně, a tak po každé, když se nás chef zeptal, co nás napadá, podařilo se nám hovor velmi obratně stočit na jiné téma. Po obědě následovalo plnění dalších úkolů a to tentokrát v terénu. Většina z nich nás zavedla do skalních měst v okolí přičemž nás mohl kdykoliv přepadnout wermacht. Mezi nejzáludnější úkoly patřil zřejmě překlad slov ze slovenčiny do češtiny. Trénovali jsme také přesnost střelby a to jak granáty (papírovými koulemi) tak i vzduchovkou. Začátek Dukelské operace se však kvapem blížil, a tak jsme se vrátili zpět do tábora a začali se připravovat na útok. Vlastní boj probíhal jako boj o vlajky v poměrně rozlehlém území. Třetí četa měla značnou výhodu, jelikož její vlajka byla, na rozdíl od ostatních bílých, zelená. Do bojů se také často vkládal wermacht. Některé teamy přišli o vlajku krátce po začátku bojů, jiné dlouho odolávaly útokům. S příchodem tmy boj skončil a všichni se vrátili do tábora. Následoval přesun do zámečku, kde proběhlo slavnostní zakončení hry spojené s přestavením scének všech čet. Pokračovala již jen volná zábava za zvuku kytar a všichni se postupně přesunuli zpět do tábora, kde ulehli k ničím nerušenému spánku.
Ráno jsme vše uklidili, zabalili si a vyrazili na vlak do Teplic nad Metují. Odchod na vlak byl však zdržen skupinovou fotkou, která samozřejmě nemohla chybět. Na nádraží jsme dobíhali, a tak některým vlak ujel. My, kteří jsme to stihli, jsme se čtyřmi přestupy snad v každé větší vesnici v okolí dorazili za neustálého hovoru do domů.
Spousta dalších fotek a zápisů na www.rsnachod.wz.cz.