Mariina vyhlídkaSchodištěNa vrcholu Pustého zámkuBorovice

Tenhle puťák skončil pro dva členy našeho zatím neoficiálního roverského kmene dříve než začal. Jedním z nich byl Lukáš, který si natrhl sval a druhý byl Arab se zlomeným kotníkem. I přes nepřízeň osudu se naše šestičlená skupinka skládající se z Ivy, Tomáše, Kláry, Ireny, Děduly a Pavla sešla jednoho nádherného prázdninového dopoledne na Masarykově nádraží. Po několika zážitcích z prázdnin, které jsme si vyměnili, nastala debata o tom, kdo koupí jízdenku na vlak. Tenhle úkol padl na mě, a tak jsem se za psychické podpory Klárou vydal jízdenku zakoupit. Vše se zdařilo a plni očekávání jsme opustili Prahu. Cestu do Děčína jsme si krátili dalšími historkami, a tak nám cesta rychle ubíhala. V Děčíně jsme měli přestoupit na další vlak, ale velmi dlouho nás znepokojoval nápis "BUS" na ceduli s odjezdy u našeho vlaku. Až nádražní rozhlas (mnohem lepší a srozumitelnější než ten na Hlavním nádraží v Praze) nám prozradil, že je na trati výluka a my pojedeme autobusem. Po několika kilometrech jsme přestoupili na vlak a pokračovali do České Kamenice. Tam jsme se rozhodli dojít na nejbližší místo, kde se dá přespat, a to zříceninu Pustý zámek neboli Fredewald. Bylo to jen několik kilometrů, ale batohy nás tížily, a také nás sužovalo téměř nesnesitelné horko. Když jsme se vydrápali na vrcholek kopce, při jehož zdolávání jsme viděli kamzíka, uviděli jsme k našemu zděšení jen les a žádné zbytky hradu. Složili jsme batohy na hromadu, zanechali u nich Kláru a vydali se ruiny hledat. Nakonec se to povedlo a my došli ke zřícenině a hned také vylezli na vyhlídku, abychom se rozhlédli do kraje. Na hradě jsme našli ohniště a hned si v jeho blízkosti lehli. Do setmění zbývala spousta času, a tak jsme si krátili dlouhou chvíli pozdním obědem, zpěvem za doprovodu kytary a nejrůznějším blbnutím. Když se začalo sšírat, rozdělali jsme oheň a začali vařit večeři. Vzhledem k naší lenosti se večeře protáhla do pozdních večerních hodin, a proto jsme zůstali sedět u ohně a vyprávěli si o táborech, rozebírali situaci ve středisku a začali domlouvat budoucí výpravu. Když jsme byli společensky unaveni, odebrali jsme se ke svému ležení a ulehli bok po boku plni očekávání zítřka.

 

Když se konečně ráno, tedy spíše dopoledne, všichni vyhrabali ze spacáků, začali jsme vařit snídani. Byli jsme velmi potěšeni počasím, protože bylo pod mrakem. Jenže než jsme se nasnídali a sbalili věci, bylo skoro poledne a opět svítilo slunce. Než jsme došli do České Kamenice, kde jsme si dokoupili zásoby, udělali jsme si přestávku u potoka, abychom provedli ranní hygienu. Od obchodu jsme začali stoupat do kopce po zelené turistické značce směrem do Kunratic. Cestou jsme šli kolem místního koupaliště, u kterého jsme se bohužel vzhledem k časové tísni nemohli zastavit, a tak jsme se koupali pouze ve vlastním potu. Kunraticemi jsme jen prošli a pokračovali dál do Jetřichovic. Cestou jsme se kochali výhledem na pískovcové skály, které se rozprostíraly před námi. Byli jsme již kousek od Jetřichovic, u nichž jsme chtěli nocovat, a v tom nás přepadl menší deštík. Uchýlili jsme se tedy do lesa a někteří se podívali do nedalekého bunkru. Déšť však brzy ustal a my sešli do Pavlina údolí. Měli jsme v úmyslu se vykoupat v blízkém rybníce, ten byl však vypuštěný, a tak nám nezbývalo než pokračovat. Náhle nás zastavila skupinka malých dětí, které se vsadily o 50Kč, když se nás zeptají na jména. My jim je neřekli, protože se nám to zdála příliš malá částka, a tak jsme pokračovali dál k rozcestí. Tam jsme s hrůzou zjistili, že když budeme chtít nocovat v Pavlině údolí, budeme muset kolem těch dětí projít ještě jednou. Cestou jsme proto začali vymýšlet ty nejnemožnější jména, která by se jim špatně pamatovala. Naštěstí (tedy spíše pro ně) jsme je nepotkali, a tak jsme pokračovali podél potoka dál. Nedaleko jsme našli ohniště i s lavičkami, a tak jsme se rozhodli ukončit naší dnešní pouť. Předběžně jsme si vyhlédli místo na přístřech, jelikož to vypadalo, že bude pršet. Někteří se vykoupali v potoce, a pak již začalo tradiční vaření večeře. Iva s Pavlem si dělali lívanečky, a tak jsme jim do toho všichni pěkně kecali. Asi tři lívanečky se jim povedly, ale ostatní připomínaly své "jmenovce" jen vzdáleně. Když byli všichni po večeři, bylo již opět šero a navíc začínalo pršet. Proto jsme vzali nohy a batohy na ramena a odebrali jsme se na naše vyhlídnuté tábořiště. Rychle jsme začali stavět přístřech, dokud na to bylo alespoň trochu vidět. Když byl přístřech hotov, všichni spokojeně ulehli do spacáků, když v tom začalo na několika místech skrz celty kapat. Začali jsme proto přístřech všemožně podpírat větvemi a přivazovat. Protékání však nešlo zastavit, a tak si musel každý lehnout tak, aby na něj kapalo jen minimálně, což byl pro některé vskutku obtížný úkol. Zastánci alumatek měli tento úkol ještě značně ztížený. Všichni jsme již byli připraveni spát a někteří již podřimovali, když se údolím pod námi "prohnala" skupina, která se očividně dle zvuků, které vydávala, vracela z restauračního zařízení ve velmi podroušeném stavu. Pak již všichni postupně usnuli doufajíc, že zítra nebude pršet.

 

Dnes jsme otevřeli své oči opět do poněkud zataženého rána. Začali jsme rozebírat náš přístřech, abychom se mohli odebrat zpět k ohništi. Začínalo prosvítat slunce, a tak jsme rozložili celty, aby nám uschly. Mezitím jsme začali snídat. Po opět opožděné snídani zalezlo slunce za mraky a začalo trochu pršet. Proto jsme rychle zabalili batohy a dosoušeli celty u ohně. Krátký déšť brzy ustal a my se vydali do Jetřichovic. V místním informačním středisku jsme zakloupili upomínkové předměty a také jsme zakoupili v místním obchodě potrvainy. Po krátké přestávce jsme vyrazili vstříc Mariině vyhlídce, která se tyčí přímo nad Jetřichovicemi. Jak se již zřejmě stalo tradicí, začalo svítit slunce až při nejnamáhavějším úseku cesty - při výstupu na vrcholky skal. Značně jsme se zapotili, ale za nádherný rozhled to stálo. O půl kilometru dál nás čekala další vyhlídka, odkud byl neméně nádherný výhled. Dalším záchytným bodem, který nás hnal kupředu byla Tokáň, kde se nachází několik občerstvovacích zařízení. Cestou jsme se ještě kochali nádhernými rozhledy do okolí a vysokými skalisky, okolo kterých jsme procházeli. Ještě před Tokání jsme si dali přestávku, protože Pavlovi nebylo dobře. Když se to ani po hodině odpočinku nezlepšilo, nastal čas, aby Klára zavolala jejich známému na správě národního parku. Ten pro Pavla poslal jednoho správce lesa, který ho společně s Ivou odvezl do Chřibské, kde je ubytovna. My ostatní se vypravili ihned za nimi. Cesta nám však trvala o poznání déle a Iva nás již netrpělivě očekávala. Po několika zastávkách na nabrání nových sil jsme i my i přes jedno zabloudění dorazili na ubytovnu. Ihned jsme se všichni osprchovali, což bylo po horkém dni velmi příjemné. Po malé večeři jsme všichni ulehli, ale ještě před zaslouženým spánkem jsme svedli bitvu o můj spacák, který měla Klára jako polštář. Když každý ležel v tom svém spacáku, všichni postupně usnuli s nadějí, že se Pavlův stav zlepš

 

Dnes jsme vstali o poznání dříve než v minulých dnech a s lítostí zjistili, že Pavlovi stále není dobře a má teplotu. Proto Iva hned zavolala domů, aby si pro Pavla přijeli. Čas do příjezdu rodičů jsme si krátili snídaní a úklidem. Po příjezdu Pavlových rodičů jsme jim předali našeho odpadlíka a po krátkém rozhovoru nás zanechali svému osudu. Nastal však menší problém - co s klíčem od pokoje. Po několika telefonátech jsme se dovolali přímo našemu včerejšímu zachránci a správci této ubytovny - panu Sojkovi. Ještě jednou jsme mu poděkovali a dohodli se co s klíčem. Protože jsme měli na dnešek naplánovanou poněkud delší trasu, vydali jsme se ihned na cestu. Pod Chřibským hrádkem, na kterém bychom tuto noc za normálních okolností spali, jsme si koupili další suvenýry a vydali se dál. Protože jsme měli namířeno na Tokáň a nechtěli jsme jít po silnici, naplánovali jsme si cestu Vlčí roklí, na jejímž konci bychom se napojili na žlutou, prošli skalní město a přišli na Tokáň. V rokli jsme však museli odbočit na cestu vedoucí ven, protože se nám rokli nepodařilo projít. Přišli jsme na Tokáň trochu jinudy, a tak jsme se šli podívat alespoň na začátek skalního města.Prošli jsme Úzké schody a vrátili se zpět. V jedné z místních restaurací jsme si dali velmi pozdní oběd. Většina z nás si dala ovocné knedlíky, jen já bramboráky. Po krátkém deštíku a s plným bříškem jsme se vydali na další putování. Po žluté jsme se vrátili na námi již známé rozcestí Purkartický les a vydali se dál po červené do Vysoké lípy. Cestou jsme se pokochali rozhledem z Rudolfova kamene. Cestou na tuto vyhlídku jsem si téměř vybalil a znovu zabalil batoh, protože mi všichni říkali, že tam mám kamení. Samozřejmě jsem tam nic neměl, takže jsem byl za hlupáka. Ještě mě zbytek skupiny obtěžoval nějakou hloupou kapustičkou, kterou také údajně v batohu mám, já to ale ignoroval. Jinak cesta probíhala bez problémů. Cestou jsme obdivovali nádherné rozhledy, akorát nás trochu znepokojovaly blížící se mraky. Těsně před Vysokou lípou se nám naskytl pohled na duhu a nádherný růžovo-červený západ slunce. Začínalo však pršet, a proto jsme se rychle vydali se utábořit. Zahnuli jsme do nejbližšího lesa, kde jsme potkali již jeden postavený přístřech. Zašli jsme trochu hlouběji a již po tmě začali se stavbou. Vypadalo to nadějně, dokud však nezačalo pořádně pršet a na nás opět kapat. Usoudili jsme, že musíme ihned po prázdninách svoje celty naimpregnovat, ale pro ten okamžik musel stačit igelit natažený přes celty. Naštěstí nepršelo moc silně, a tak to vypadalo na klidnou noc. Podle známého přísloví "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" to klidná noc nebyla. Během noci některé z nás vzbudila Iva s tím, že jí je špatně. Když se pak během noci vzbudila ještě jednou, vypadalo to dost špatně. Nakonec jsme však všichni alespoň chvílemi spali, i přesto že náš přístřech nebyl na zrovna rovném místě.

 

Ráno jsme se vzbudili za mírného, ale vytrvalého deště a Iva měla navíc zvýšenou teplotu. Obě tyto skutečnosti rozhodly o našem dnešním návratu domů. Pomocí mobilů jsme si zjistili autobusy z Vysoké lípy přes Českou Kamenici do Děčína. Dopoledne jsme strávili tak pouze ležením a vařením čaje k snídani. Na pochod do Vysoké lípy jsme si dali značnou rezervu, a tak jsme tam přišli hodinu před odjezdem autobusu. Čekání jsme si krátili rozhovorem s turisty o spolehlivosti IDOSu, a také mícháním Coly pro Ivu. Další čekání jsme si užili v České Kamenici, odkud jsme jeli do Děčína. Tam jsme původně měli čekat dost dlouho na vlak, ale pokladní u jízdenek nám řekla, že nám za pár minut jede vlak do Ústí nad Labem. Jak máme pokračovat do Prahy nám však již nestihla říci. Po krátkém běhu jsme tak seděli ve vlaku do Ústí. Tam jsme však na chvíli znejistěli, protože jsme žádný vlak do Prahy nenašli. S tímto problémem nám pomohla informační kancelář ČD. Na nástupišti nás ještě znepokojil vlak, když přijel z druhé strany. Tenhle problém však vyřešili připojením lokomotivy z druhé strany. Cestu na Hlavní nádraží jsme z části prodřímali, a tak uběhla vcelku rychle. Až na to, že Ireně spadl před nádražím batoh na hlavu, byla by to bezproblémová cesta. Nic se jí však nestalo, a tak jsme na nádraží počkali s Ivou na její rodiče a pak se každý rozjel do svého domova.

 

Když pominu zdravotní potíže některých z nás, tak se puťák moc povedl. Viděli jsme spoustu zajímavých míst a užili si při tom spoustu legrace. Přivezli jsme si také mnohá ponaučení, jako že lívanečky nejsou ideální na přípravu na ohni apod. Díky nepřízni osudu jsme nestihli projít vše co jsme chtěli, a tak doufáme, že až se sem někdy vrátíme, abychom si prošli zbytek, nebude duch Českého Švýcarska tolik proti nám jako teď, a bude nás moci jet víc a všichni se "dožijí" konce. Už teď se těším na další plánované akce :-)

 

www.ceskesvycarsko.cz

PřístřechMapa