Když jsme po namáhavé cestě tramvají a metrem (společně s tlupou sester) dorazili na Hlavák, byla tam už hezká řádka individuí hlásících se k našemu středisku. Jitka právě zvýšeným hlasem vyšetřovala neúčast Aničky, když vtom zahlédla Kuduka a šla se ho zeptat, kde vězí Vlče Honza Kulík. Kuduk se jí pokusil osvětlit Honzovu neúčast, ale nestihl ani dokončit větu, jelikož ho Jitka velice rychle utla: "Prossimtě, Kuduku, my tady nejsme žádný [lááásst minyt], aby ssi ssem každý přicházel jak sse mu zlíbí!"
Ve vlaku na nás rychle dopadla nuda, a proto jsme se začali bavit po svém. Tomášovi nějak zmizely boty, což si vůbec nenechal líbit. Při fyzické potyčce s Vénou z jeho kroje strhul šátek, který vzápětí odhodil někam za sebe. Jenomže si neuvědomil, že je otevřené okno, a tak se šátek s logem BH vydal na výlet do okolí Rokycan. když Véna pochopil, co se stalo, rychlostí blesku sundal šátek Tomášovi a odnesl ho kamsi na sociální zařízení. Tomáš po chvilce vysomroval první botu, a proto se vydal prozkoumat obě dvě místnosti s nápisem WC. Nemohl ale šátek vůbec najít, a tak se snažil od nás získat indicii. V tu chvíli se ale před záchodem vytvořila fronta, takže jsme byli toho srdce a sdělili mu sladké tajemství:"Šátek je v tý bedně na papírový ubrousky." Tomáš po uvolnění oné místnosti se se sděšením vydal zkontrolovat stav svého šátku. Ten byl naštěstí docela OK, takže už další věci z oken nelítaly.
Na jedné zastávce nás zaujal pár, živě diskutující na nástupišti. Poté, co jsme je začali sledovat a dokonce i natáčet, si nás všimli a asi si mysleli něco o bláznech. Pokaždé, když pohlédli směrem k nám, jsme dělali jakoby nic, což bylo VELMI nenápadné. Po chvíli mužská část páru vlezla do vlaku, a když procházela naším vagónem, utrousila zvláštním, trochu vychlastaným přízvukem: "Hele, nesmějte se jí, ona z toho má depku." To jsme však nehodlali udělat, a proto jsme té slečně ještě na rozloučenou zamávali.
Nudné cestování bylo zpestřeno průvodčím, který nás seřval za to, že nesedíme pohromadě. To nás ovšem vůbec nevyvedlo z míry. Pár minut poté přišla Jitka, že budeme za chvíli vystupovat a tak si máme nandat šátky (mířeno na Vénu s Tomášem), což mělo za důsledek to, že jsme se váleli smíchem pod sedadly. Stručným vysvětlením to ale zdaleka nekončilo, neboť Jitka nezapomněla zdůraznit, že kroje mají být zastrčené. To rozproudilo disskuzi, jejíž asi nejpeprnějším bodem byla Kudukova hláška, že holky vypadaj hrozně se zastrčenými košilemi. Véna si k tomu nezapomněl přisadit: "Tim chceš jako říct, že se ti Jitka nelíbí, když má zastrčenou košili?", což mělo za následek velmi prudké prásknutí dveřmi vagónu.
Druhý den se nestalo nic až tak zajímavého. Musím ale zmínit natáčení nového roveského filmu: "Kolo". Vznikl čistě z nudy, protože při neustálém čekání na kočárek nebylo co dělat a tak jsme popadli nějaké staré kolo od exmotorky a začali natáčet spousty záběrů, jak jede kolo (Kolo?) z kopce. Po asi deseti záběrech mi volal Čmelák a jak už se říká, byl zjevně na drogách - v jeho mysli s udál malý, zato však zásadní časový posun. Večer jsme my, akční skupina, Kuduk, Tomáš a Šnek šli spát, abychom byli aspoň trochu vyspaní na Žabákovu svatbu. Když jsme zalehli, Tomáš vymyslel akci Plopt, ale stalo se mu to osudným. Byl rozlosován jak hlavní aktér této akce. Zanedlouho jsme již skoro spali, když v tom začal Tomášovi zvonit mobil, jelikož Houbovka chtěl zjistit něco o svatbě. Kvůli špatnému signálu ale nebylo možné spojení, a tak nezbývalo, než mobil vypnout. A abychom se just nevyspali, přišla do pokoje Irena a vzápětí i zbytek roverstva, což nás motivovalo k rozebírání akce Plopt, avšak tak, aby nikdo nevěděl, co to vlastně je. Výbuch smíchu nás tří vyvolala Irena, která řekla, že jde pryč, protože nás vůbec nechápe.
Ve tři hodiny ráno nás vzbudily pípající mobily a Tomáš mohl jít vykonat akci Plopt. Bohužel však nastaly nepředvídatelné okolnosti a Tomáš si zhluboka vydechl. Po chvíli jsme s vydali na cestu. Právě začínalo zatmění měsíce. Asi v půl čtvrté jsme se rozhodli zavolat Houbovkovi, za prvé, abychom se mu pomstili za vzbuzení večer, a za druhé, protože byl dobrý signál. Houbovka byl mírně překvapen, ale i přesto vyslechl informace o svatbě. Potom nás čekal sestup do mlhy do údolí a čekání na vlak. Ten kupodivu i přijel a my jsme přistoupili k asi dvěma cestujícím. Vystoupili jsme v Plzni, kde jsme na místním nádraží úspěšně zabloudili, ale i přesto jsme našli náš Expres. V něm jsme začali řešit budoucí roverskou akci Vyzvědači New Edition. Ve vlaku s námi jeli nějací skauti ve věku roverů, a tak jsme se rozhodli, že jim o tom taky řeknem. Zvolili jsme však na to tu nejhorší chvíli - asi minutu před zastavením vlaku, aspoň jsmena ně získali maila. V Praze jsme se stavili v Carefouru, protože jsme chtěli koupit sprej na vlasy (pokud možno nějaké výrazné barvy) smytelný vodou. Nesehnali jsme ho však, a tak jsme si museli na nastříkání Arabovy hlavy nechat zajít chuť.
Ve dvanáct hodin začal obřad v kostele. Žabák při něm i po něm rozdával úsměvy na všechny strany, a možná proto mu blahopřál početný zástup známých. Po několikahodinové přestávce začala hostina, kde jsme novomanželům předali dary - Ludmile jsme věnovali váleček a Žabákovi (pro osobní ochranu)vojenskou přilbu. Poté jsme se usadili ke stolu a začali do sebe cpát koláčky, dorty, chipsy, tyčinky, arašídy, smažené žampiony, kuřecí řízky, vepřové maso a další. Stoly neustále obcházel číšník, který nenechal jedinou skleničku prázdnou. (Pozn. red.: Tomášovi trošku ujela huba.) Po hostině jsme se dopravili domů, abychom se vyspali na zítřejší cestu.
Již brzy ráno jsme se setkali na Hlavním nádraží a to jak Šnek, Tomáš, Kuduk ale i Houbovka a nějaká Kudukova učitelka angličtiny, která se se mnou (Tomášem) snažila komunikovat, ale já vyžvýkl sotva pozdrav. Byl to pěknej trapas, a když jsem se dozvěděl, že s námi vskutku nejede, značně se mi ulevilo. Po tomto raním trapasu jsme se odebrali do vlaku a následující hodinu a půl jízdy ícéčkem jsme prospali. V zastávce Brčálník k nám přistoupili sestry a značně zkoumali toho houmlesáka na vedlejší sedačce, který se až nápadně podobal Houbovkovi. Probrali jsme tedy včerejší události a pak jim prozradili, že jsme jim přivezli dárek-Houbovku. Rozhodli jsme se to před Jitkou utajit co nejdéle, ale již po půl hodině se to provalilo, a tak nevyhnutelně následovalo další z mniha sprdnutí, které trvalo až neuvěřitelně dlouho. Zbytek dnešní cesty probíhal až na nesčetné prohlížení si místního podrostu z velmi malé vzdálenosti (prostě jsme se schazovali do příkopů) a důkladného pocákání některých z nás u obou Šumavských jezer obvykle - trocha chůze, čekání na kočár, a tak stále dokola.
Další den probíhal již bez větších problémů či výrazně zajímavých akcí, tak to shrnu: Výroba větrníků nejrůznějších tvarů podle předlohy (někteří z nás však experimentovali s novými tvary) a výlet zpestřený různými hrami (pantomima, poznávání rostlin, nošení se na zádech doplněné koupelí v potoce a bahně, a tak podobně).
Poslední den byl ve znamení úklidu chaty a balení věcí. Když bylo vše připraveno, odešli jsme ven rozpohybovat naše těla nějakou tou hrou typu lakros a frisbee (Tuto výpravu jsme měli jako soustředění na následující Frisbee Cup). Pak jsme vyrazili na vlak a co čert nechtěl začalo pršet, a tak si všechny poslušné skautky a světlušky vzali na sebe pláštěnky, jen Iva poskytla svou pláštěnku své kytaře. Po hodinovém čekání v dešti pod pár smrčky jsme nastoupili na vlak, kterým se vracel i Lukáš ze svého soustředění. Při přestupu v Plzni jsme se rozdělili na několik malých skupinek a trávili naši cestu hlavně stáním v tradičně namačkané uličce. Po strastiplné cestě jsme konečně dorazili do Prahy a tím tahle akce skončila.