Malá ukázka činnosti, která nám zabrala půlku času stráveného na BrdechNa tenkém leduVéna táhne Houbovku na igelitovém pytli

V osm ráno se nás na Bílé Hoře sešlo sedm: Houbovka, Kájínek, Kuduk, Péťa, Poži, Šnek a Véna. Ale ani skautek a světlušek nebylo nijak závratně mnoho – asi jen dvakrát tolik co nás. Bez větších skandálů jsme se dostali na Smícháč. Tam jsme si čekání na odchod k vlakům krátili očumováním antikvariátu, kde vykupovali staré časopisy za 2 kč za kus. Šnek právě sháněl sponzory na pubertální četbu do vlaku, když tu Jitka zavelela odchod, a tak i Šnek musel odejít k jeho velikému žalu bez Playboye z roku 1991. Na nástupišti vylétla Požimu z batohu čísi zásluhou krabice s jídlem. Jeho vzrůstající agresivita nás vzápětí dohnala k nevyhnutelnému rozhodnutí ho na chvíli uklidit. Přitom nakopl otevřenou popelnici takovou silou, že bufetový pultík narazil do zabedněného stánku s občerstvením. Jitčin nechápavý pohled nám byl tichou odpovědí.

 

Cestou do Řevnic jsme se zcela netradičně chovali slušně. Tento deficit jsme však záhy vyrovnali při tradičním focení před nádražím. Všichni jsme si stoupli zády k foťáku až na Houbovku, kterému stačilo rozpustit si vlasy přes obličej. Následoval zdrhací a koulovací pochod až k Jezírku, kde Péťa malíčkem levé nohy omylem narazil do kamene, který se omylem dal do pohybu. Okamžitou ozvěnou se nám vrátilo ochraptělé „smrade vole,“ a tak jsme se raději vydali na další pochod. Tradiční cesta na kytínskou louku nám připadala trapná, a tak jsme trochu zabloudili a na louku dorazili z druhé strany. Zrovna probíhal nástup. Kdosi skřehotal, že se na přechod Brd dobelhá klidně i podvacáté sedmé a přes bavící se půlkruh lidí ho bylo stále míň slyšet. Když se začaly řvát pokřiky, takticky jsme se přesunuli do bezpečné vzdálenosti a začali vyměňovat kartičky. Při odchodu z kytínské louky jsme ještě vyměnili poslední zbytky kartiček se sestrama z našeho střediska. Postup na rozcestí byl zpomalován proudícími davy a také četným strkáním. Přitom absolvoval Poži bezkonkurenčně nejvíc incidentů s cizíma skautkama. Když lidí ubylo, přestali jsme se strkat a začli se koulovat. Véna a Houbovka našli kus igelitu, na který naházeli kopec sněhu, a jakmile se někdo nestačil včas ohlédnout, byl dočasně metamorfován ve sněhuláka.

 

Při příchodu na Skalku jsme nejprve zatleskali několika vymáznuvším se běžkařům a pak šli vyzkoušet pevnost ledu na místním jezírku. Při pohledu na zasněženou ledovou plochu dostal Véna neodolatelnou chuť vychutnat si svobodu slova a tisku. A tak jsem napsal „Jitka“ a Véna „Křížková“. Pak jsem ještě připsal „Pro,“ Houbovka „s,“ já taky „s,“ Houbovka „i,“ já „m,“ Houbovka „t“ a já „ě!!“ „Hele to sou voni!“ žuchlo najednou Vénovi srdce do kalhot. „Nejsou to voni,“ odporoval kdosi. „Sou to voni!!!“ zařvali jsme nakonec jednohlasně a nejkratší oklikou běželi do nejřidšího lesa v okolí. Véna přitom nevytočil zatáčku a vzal s sebou Péťu. Strašně nenápadně jsme se přesunuli za kostel, kde Šnek vytáhl čokoládu. „Rozlámej to spravedlivě,“ vytrhnul mu ji Poži z ruky a vší silou s ní mrštil o zeď. Když jsme si doplnili energii (a vůbec nám přitom neskřípala omítka mezi zuby), obešli jsme kostel spodem. Další strašně nenápadnou oklikou jsme se dostali nad dívčí část našeho střediska. Markétin pohled přitom Vénovi málem vrazil telepatickou facku. Cesta do Dobřichovic vedla z kopce, a tak jsme chvílemi používali igelit jako alternativní boby. Jejich jedinou nevýhodou bylo, že již při mírně nerovném povrchu docházelo k velmi intenzivní masáži hýžďového svalstva. Zrovna ve chvíli, kdy jsme míjeli bytelnou oplocenku, ujely několika lidem ruce a jiným ulétly čepice za plot. Někteří tedy absolvovali prolézačku, přelézačku či podlézačku, zatímco od zbylých se jim dostalo koulovačky. Chvíli jsme se tedy zdrželi. V Dobřichovicích jsme při čekání na vlak umlčovali Šneka, který každému rozjásaně vykládal, že mu automat nalil horkou čokoládu do dvou kelímků. (!) Ve vlaku jsme si přisedli k sympatickému modřanskému oddílu, kterému jsme nabídli zlaté oplatky a oni nám na oplátku zednický chleba se zednickým řízkem. Z nepochopitelných důvodů ale pohrdli Vénovým rozčvachtaným kompotem. Kupodivu bez problémů jsme dojeli do Prahy a vystoupili na Smícháči a kupodivu rovněž bez problémů jsme se dostali do tepla svých domovů (nikdo se nemusel uchýlit pod most).