noční přechod Brd (4.-5.února 2005)

Tato velice speciální výprava pro nás začala v 22.15 na BH, kde jsme měli neoficiální sraz. Asi o deset minut dříve, jsme tam už byli tři- Kuduk, jež o této bezva akci informoval naše středisko, takže vlastně nebýt jeho, vůbec bychom o ní nevěděli... No, a potom ještě Véna a také já. (Arab, to pro ty méně nápadité...) Chvíli jsme si vyměňovali zážitky ze života, ale potom nás napadlo, že už asi nikdo nepřijde, a tak jsme nastoupili do první tramvaje a odjeli, směr Hlavní nádraží. Na Malovance se k nám přidala ještě udýchaná Irena, a tak jsme už byli všichni. V mertu jsme se pokoušeli najít nejzvláštnější osobu dneška, tedy člověka, co se chce lišit- nakonec to vyhrál Skot v sukni. Asi cizinec... Po tom, co jsme dorazili na Hlavák jsme došli ke zjištění, že večerní doba dokáže poskytnout ještě divnější lidi, než normální výpravový čas.. Vcelku logické. Naše zraky však nyní směřovaly k modelu vláčku, u kterého se srocovaly davy našich bratrů skautů. V některých jsme poznávali horké favority soutěže z metra.. Všeho moc škodí, a tak jsme se vydali na obhlídku našeho nejoblíbenějšího nádraží (do 11pm, ještě zbývala trocha času.) Prošli jsme okolo pokladen, minuli pána, jež si četl v časopise článek s poutavým nadpisem Sex za bagetu a vyšli nahoru po schodech směřujíc ke stánku se zmrzlinou. K našemu údivu tam však nebyl. Avšak po chvilce jsme si všimli dalšího modelu vláčku obloženého partou gambusínů. Ti na nás divně koukali, ukazujíc přitom na vláček a my, jakožto největší klaďasové jsme k nim přistoupili a vyvedli je z jejich omylu. Společně jsme pak vyšli vstříc skutečnému místu srazu. Tam jsme zjistili, že se počet lidí, jedoucích na tuto akci ještě o něco zvýšil. Dorazili jsme právě včas, ježto jeden z pořadatelů, Vodník, vystoupil z davu a dal všem vědět, ať vytvoří skupinky a koupí hromadné jízdenky (to jsem ale básník, co...) My jsme se po drobných problémech s komunikací nerozhodli vytvořit větší skupinku, a tak jsme vyslali Kuduka, koupit jízdenku pro čtyři...Ve vlaku jsme nejdříve pozorovali ostatní a snažili se od nich odkoukat některou z jejich her, ale teď si nemůžu vybavit, zdali se nám to nakonec podařilo, takže nová zábavná hra asi nebude.. Nicméně po chvíli jsme přistoupilik mnohem zajímavějšímu programu, a to k poslouchání Oskarovy hlasové semoobsluhy, tedy spíše několika vtipů, které jedna z možností této služby nabízí. Takto jsme se bavili celou následující cestu vlakem. Vystoupili jsme na nádraží v Mníšku a ihned pocítili skutečnou zimu, která nás provázela celou nocí. Celá naše skupina vyrazila směrem k Mníšku. Ještě se nesmím zapomenout zmínit o několika lidech v bílých pláštěnkách s Kalachy a MP-5 samopaly v rukou, jež nás po cestě velmi rychlou chůzí předbíhali. Tito airsofťáci nás také provázeli po celou noc. Prošli jsme Mníškem a zamířili k onomu hyperbrutálnímu kopci, který občas na Přechodu sbíháme. Nyní jsme si ho pěkně vyšlápli nahoru. Musím říct, že v noci a ve sněhu to skutečně naní žádná sranda. Všichni jsme se sešli u velice známého kostela (aspoň myslim, že je to kostel..), vytvořili kolečko a spočítali se. Celkem nás tedy bylo něco přes 80, což byl prý rekord. Potom ti, kdož chtěli vykřikli svů pokřik (ten náš se moc nepovedl...) Některé z pokřiků, kterým bylo rozumět, byly skutečně zajímavé. No, posuďte sami, co by asi taková Jitka řekla, kdyby někdo na nástupu: "Táborem černý šíp letí, kolem spousta mrtvých dětí..." Po tomto intru jsme se vydali opět na cestu. My čtyři jsme si ji krátili spoustou historek, příběhů, anekdot, názorů... Další zastávka byla na Kytínské louce. Tam se ti, kteří měli kartičky pustili do jejich vyměňování. Véna si nicnedělajíce z toho, že si ty své zapomněl doma, dokonce na místě nějaké vyrobil... No, prostě bylo veselo. Na zpáteční cestě se toho už moc nestalo. Pouze nás trápila zima, nedostatek spánku, mě ukrutný hlad a Vénu airsofťáci, které jsme opět potkali. Jako poslední ze skupinek jsme konečně dorazili na nádraží v Řevnicích, zjišťujíc, že polovina lidí už je dávno ve vlaku do Prahy.. Vůbec jsme se tím netrápili a v klidu počkali s ostatními na další. Ve vlaku nás zradilo od spánku jen Kudukovo neustálé kecání o nesmyslech, které, jak později přiznal, provozoval pouze proto, abychom se nevyspali. Vystoupili jsme na Smíchově, kde jsme nasedli do tramvaje plné houmlesáků a odjeli domů.