Bývalý roverský kmen Bílá Hora

přepad Vočka

Bylo nebylo, za devatero kouřícími továrnami, dvanáctero paneláky a patnáctero skládkami se rozkládá Skautský tábor Vočko. A tak se stalo, že se jednoho dne sešla velká bělohorská družina rytířů Temného Mága s posláním mírně narušit chod tábora.

Luxusním kočárem Student Agency se naše družina dopravila do královského města Plzeň, odkud pokračovala již méně honosnou drožkou Karosa do knížecího letního sídla Černošín. Na místním tržišti se celá družina občerstvila a zásobila proviantem. Po značně namáhavém pochodu se družina dostala do údolí Kosího potoka, kde zahájila průzkum rozdělena na dvě skupiny, a to na sever a na jih podéla potoka. Každá skupina měla v případě nalezení tee-pee informovat druhou skupinu pomocí temné magie. Síly dobra a světla se však proti nim spolčily, a tak bylo na břehu Kosího potoka táborů vyhovujících popisu Temného mága hned několik.

Družina se dala opět dohromady a začala pomocí temného kouzla přiblížení prohledávat tábor za táborem. I přes veliké nasazení světlé strany se podařilo družině díky vytrvalé chůzi a vyptávání se místních vesničanů tábor najít. Při pokusu obejít tábor málem narazila na baštu světlé strany na vrcholu hory. Proto se temní rytíři vydali zpět do údolí a jali se překročit potok. Vybrali si k tomu ale špatné místo a kvůli strachu z prozrazení se museli doplížit šavlozubými kopřivami do stínu lesa. Zde v bezpečné vzdálenosti od tábora zbudovali ležení. Poté se vydali na průzkum tábora, aby se ujistili, že ho skutečně obývají posluhovači světlé strany. Při značném riskování odhalení se dostali takřka až k táboru. To jim ale nebylo moc platné, protože kvůli velké koncentraci světlé magie nemohli rozpoznat tváře jim známých bojovníků světlé strany. Po několika chvílích se družina rozhodla pro návrat do ležení, protože se zvýšila aktivita obyvatel v táboře.

Vhodný moment pro splnění questu v táboře nastal až úderem temné a magické dvanácté hodiny. Za svitu očí vlkodlaků sestoupila družina k táboru a chvíli pozorovala hlučnou společnost bavící se v tee-pee bez lineingu. Protože se zřejmě bavily i hlídky, rytíři se rozhodli ihned jednat. Při sypání Antraxu po kuchyni se společnost rozhodla, že se už přestane bavit a půjde spát, a tak byli temní rytíři nuceni schovat se do rohu kuchyně. Vesničan, čistící si zuby ani ne dva sáhy od rytířů, o jejich přítomnosti neměl ani tušení. Co čert nechtěl (a on to opravdu nechtěl) však přišel další vesničan s kouzlem Luxmen a to už kužel světla dopadl na rytíře. Temný Mág ale jednal hbitě, a tak jeho rytíři nabyli podobu spřátelených skautů z Bílé Hory.

Dali se s vesničany do řeči, ale při každém jejich trochu hlasitějším slovu se ozvalo ještě hlasitější "Pšššššššššššššššššš!!!!!!!!!!!!". Po zalehnutí vesničanů do tee-pee rytíři dosypali Antrax, zavěsili špionážní zařízení ve tvaru nafouknutých chirurgických rukavic na stožár a rozmístili líhně obtížného hmyzu v podobě toaleťáku a potom se oddali téměř nerušenému spánku.

Ráno rytíři během nezávazné konverzace zjistili mnoho důležitých informací o světlé straně. Po několika hodinách se rozloučili s pohostinnými vesničany a podnikli strastiplnou cestu pro ně nedůstojnými drožkami zpět k Temnému Mágovi na jeho Černý hrad.

Po cestě pro ně nedůstojnými drožkami sepsali tuto fantasy pohádku Tomáš a Šnek >@_
foto © Tomáš
foto Černého hradu © Šnek >@_

přepad Natrhnutýho trika

Když nastoupil Tomáš Ovce Playboy do 164 jedoucí na Zličín, divil se, že jsme jenom čtyři. Když se vzápětí dozvěděl, že může buď jet se Šnekem přepadnout skautky z Petřin nebo se mnou tábor Svazu ochránců přírody, kupodivu ani neprotestoval. Nakonec na Zličíně nastoupili Tomáš a Šnek do Student Agency žluté bestie a odsvištěli za nočním dobrodružstvím k Černošínu poblíž Plzně. Já a Dědula jsme se přesunuli na Hlavák a odtud do dopravně dostupnějších Ješetic (poblíž Votic). Cestou do tábora před námi kráčeli v padesátimetrových rozestupech dva týpci s batohy a karimatkou, v Říkově kolem nás prosvištěl bílý favorit napěchovaný batohy. Později jsme se dozvěděli, že všichni měli namířeno do tábora, a to nezávisle na sobě. Velice opatrně jsme obcházeli místo, kde jsme tušili tábor, až konečně Dědula zahlédl dalekohledem vršek volejbalové sítě. Obezřetně jsme se blížili podél potoka po kraji louky k místu, kde jsme již viděli dokonce i špičky týpek. Zdálo se nám, že tábor je až nebezpečně blízko, a tak jsme se raději odplížili přes louku podél kopečka z posekané trávy do vzdálenějšího trnkového křoví. Tam nás opravdu nikdo nehledal, ale zato jsme zjistili, že Dědula cestou poztrácel osm vojenských signalizačních světel. Rozhodli jsme se je sesbírat až druhý den ráno, protože se nám nechtělo zpět na louku a riskovat tak odhalení. To už tam ale nebyly, protože je odevzdal místní traktorista v táboře. V trnkách jsme si nechali věci a asi tři hodiny jsme potichu obcházeli tábor a snažili se najít místo, kudy se dá nejtišeji připlížit. Při stmívání jsme stvořili mapku, která, jak se později ukázalo, měla jednu fatální chybu – potok na opačné straně tábora. Setmělo se a pokoušeli jsme se vylézt z křoví, ale kolem občas prošel někdo s baterkou, dětičky totiž plnily zkoušku odvahy. Konečně jsme v bezpečné chvíli vylezli z křoví a popošli po okraji louky směrem k cestě, když vtom nás oslnilo světlo. Okamžitě jsme skočili šipku do nejbližšího a nejtrnitějšího trnkového keře. Chvíli jsme čekali, až kolem nás neznámý noční chodec projde; když dlouho nikdo nešel, vylezli jsme, abychom zjistili, že jsme zdrhali před pouličním osvětlením. Opatrným našlapováním jsme se dostali až kousek k táboru, kde jsme zjistili, že nám stojí v cestě potok. Všechny zvony v našem časovém pásmu odbily druhou hodinu, ale kdosi v táboře neúnavně štípal dřevo i nadále. Leželi jsme a čekali, když vtom mi kdosi učesal botou vlasy. Ten si nás ještě nevšiml, ale jeho kolega zakopl o Dědulu a do mě píchl deštníkem. Snažili jsme se jim namluvit, že tady jen spíme, ale nezdařilo se. Když ale zjistili, že jsme „ten vobjednanej přepad,“ řekli nám, ať ho doděláme, ať mají děti srandu, a ještě nám poradili, kde je můstek přes potok. Když tábor po chvíli skutečně ztichl, doplížili jsme se až ke kuchyni, kde shodou okolností hlídal ve světle petrolejky poprvé ve svém životě jakýsi čtyřicátník. Rozhodli jsme se nejdřív omotat týpka toaleťákem, pak posypat kuchyň moukou a zdrhnout. Při plížení k týpkům jsme ale byli spatřeni. Já zalehl za týpko, Dědula byl chycen a odveden z tábora. Ležel jsem za týpkem, hlavu zabořenou v bahně, a móc se divil, že mě ještě nechytili. Čtyřicátník ale místo toho, aby spískal poplach, vyprovodil Dědulu 100 m z tábora a pak začal na vlastní pěst prohledávat tábor. Hledal mě jen jeden, aniž bych tušil proč. Teď, a nebo nikdy! Otevírám pytel mouky a vbíhám do kuchyně. Jsem spatřen a slyším výkřik „Stůj!“ Sypu mouku kolem sebe hlava nehlava. Zasypávám i své brýle a vůbec nic nevidím. Zakopávám a házím solidního placáka na stůl. Zvedám se a běžím, málem vbíhám do týpka skrz plachtu. Těsně se vyhýbám a vzápětí bourám saunu. Znovu se zvedám a konečně vybíhám pruhem křoví a pak nahoru po louce. Dosahuji protějšího pruhu lesa. Padám vysílením a téměř zvracím obě dvě plíce. Dále odpočívám pod osamělým stromem, kam po hodinovém esemeskování dorazil i Dědula, který byl pronásledován po celém Říkově. Po krátké domluvě jsme se rozhodli pokračovat v přepadu, a tak jsme se přiblížili až k autům. Navlékli jsme lékařské rukavice na zrcátka a dohadovali se, co dál, když vtom jsme od lesa zahlédli běžet srnku. Záhy jsme zjistili, že to není srnka a zdrhali jsme, co to šlo. Byl jenom jeden, dostihl Dědulu a začal ho škrtit. Chtěl jsem je roztrhnout, ale přiběhl druhý a začal se rvát se mnou. „Co ste dělali s těma autama?“ řvali, ale poté, co Dědula odpověděl, že navlékali rukavice na zrcátka, dostali takový výtlem, že z nich všechna bojeschopnost okamžitě vyprchala. Vzápětí jsme byli obklopeni davem, který už nevypadal nijak nepřátelsky. Chvíli pokecali a pak si popřáli dobré noci, či spíše dobrého rána. Po budíčku se nám dostalo doslova královského přijetí - za pomoučenou kuchyň a zbořenou saunu nás ještě pozvali na snídani, nástup a turnaj v ringu, což je hra, kde se házení dvěma gumovýmí kroužky řídí volejbalovými pravidly. Bohužel, těsně před obědem jsme se rozloučili a odjeli se pořádně vyspat zpět do hlavního města.